Málo podobných projektů, jako byl ten Roslerův, vzniká v místech, kde pro to nejsou podmínky. Rõsler využil toho, že v kraji byla již stovky let trvající tradice drobných řemeslníků, kteří vyráběli a brousili nože. Práci nožířů nově zorganizoval, zefektivnil, a pak dobře prodal. Dnes bychom řekli, že uměl dobře marketing. Ale jenom marketingem a obchodním uměním jeho úspěch nebyl.
Výroba nožů totiž není tak jednoduchá, jak by se laikům mohlo na první pohled zdát. Zkušenosti se získávají dlouhou praxí a předávají se z generace na generaci. A přesně tak tomu bylo v Mikulášovicích a okolí až do druhé světové války.
Nacismus, obsazení Sudet, vyhlazování židů, válka, osvobození, nucený odsun Němců to výrazně poničily. Ve zdejších nožířských továrnách však po válce nezůstaly jenom staré stroje a výkresy. V práci pokračovali i někteří odborníci, kteří si nezadali s nacismem, a nevztahovalo se na ně nařízení o odsunu. I díky tomu zdejší nožířská tradice nebyla přerušena.
Když stát všechnu nožířskou výrobu sloučil do jednoho podniku, který v roce 1956 nazval Mikulášovický kovoprůmysl, ve zkratce Mikov, opět se tedy nebudovalo nic takzvaně na zelené louce. Byl to pouze nový název pro starou tradici místa s předzdívkou český Solingen.
To všechno jsou dobré důvody, pro které si rok 1794 neseme v našem logu. Jsme na to hrdí, ale zároveň dobře víme, že je to pro nás závazek.